22. května 2001 vyjednavači a odborníci na nakládání s chemickými látkami schválili text Stockholmské úmluvy o perzistentních organických polutantech (POPs). Jde o jednu z nejdynamičtějších mnohostranných smluv v oblasti životního prostředí, která chrání zdraví lidí i životní prostředí před dopady POPs na celém světě. POPs jsou člověkem vytvořené látky patřící mezi nejtoxičtější známé chemikálie, které v prostředí přetrvávají velmi dlouhou dobu. Mezi zařazené látky patří POPs používané jako pesticidy, v průmyslu nebo vznikající nezáměrně, přičemž jejich počet postupně vzrostl z původních 12 na 37. Zakázané látky odstraňujeme z výroby i používání a zároveň sledujeme jejich množství v jednotlivých složkách životního prostředí. Díky spolupráci mezi politiky, vědci i průmyslem jsme docela úspěšní jak v ČR, tak ve světě.
Abychom si toto 25. výročí důstojně připomněli, oslovili jsme JUDr. Jiřího Hlaváčka, Ph.D., významného českého diplomata, který v rozhovoru přibližuje okolnosti vzniku úmluvy a širší souvislosti týkající se znečištění životního prostředí a kroky vedoucí k jeho odstraňování v České republice, a sdílí i své mezinárodní pracovní zkušenosti v Programu OSN pro životní prostředí.
ČR v roce 2001 byla na cestě do EU, ale zároveň řešila řadu environmentálních problémů a starých zátěží. Byla to hlavní motivace pro podpis úmluvy za ČR? Pokud ne, jak byste popsal tehdejší atmosféru v oblasti multilaterálních vztahů?
Oblast multilaterálních environmentálních vztahů České republiky počátkem 21. století, a tedy i roku 2001, je možno charakterizovat třemi dimenzemi:
Tyto tři dimenze se navzájem ovlivňovaly a doplňovaly, ale někdy i soupeřily o politickou a finanční podporu ze strany vedení státu i vedení resortu životního prostředí.
Multilaterální environmentální vztahy ČR se po zahájení vyjednávání o členství v Evropské unii v r. 1998 a pak samotné kapitoly životního prostředí v prosinci 1999 soustředily na splnění předpokladů pro plnohodnotné členství v této evropské multilaterální integrační organizaci. Do této oblasti také směřovala prioritní pozornost politického vedení státu.
Na ministerstvu životního prostředí a souběžně i na ministerstvu zahraničních věcí ČR se nám podařilo postupně přesvědčit politická vedení i odborné útvary, že je potřeba maximálně využít procesu přípravy na vstup do Evropské unie i k ambicióznějšímu prosazení ČR v mezinárodních environmentálních vztazích na širší evropské regionální úrovni (EHK OSN) a rovněž v globálním měřítku (UNEP, MEAs). Vždyť transpozice a harmonizace legislativy ES/EU, vytváření nezbytných institucionálních a implementačních kapacit bylo možné s jemnými modifikacemi využít i pro plnění závazků z mezinárodních environmentálních smluv.
Takže už podpisy Protokolu o persistentních organických polutantech k Úmluvě EHK OSN o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (UN ECE CLRTAP) v červnu 1998 v dánském Aarhusu a Stockholmské úmluvy o persistentních organických polutantech 23.5.2001 ve švédském Stockholmu Českou republikou, pak jejich ratifikace a předání ratifikačních listin generálnímu tajemníkovi OSN byly logickým vyústěním tohoto procesu.
Působil jste v té době na MŽP ve vysokých výkonných funkcích: v čem mělo tehdy ministerstvo, potažmo celá ČR, největší komparativní výhodu oproti ostatním kandidátským státům EU?
Česká republika ještě počátkem 21. století žila tím, že jedním z hýbatelů celospolečenských změn v listopadu 1989 byla snaha o zlepšení stavu životního prostředí a zdraví obyvatelstva. Proto v 90. letech byla přijata řada zákonů, které přispěly k nastoupení cesty postupného napravování ekologických škod, zlepšení výrobních technologií a k vytvoření či posílení relativně vysoce kvalitních environmentálních specializovaných institucí. To vše vedlo k tomu, že ČR byla v r. 1998 zařazena do tzv. první vlny kandidátských zemí na vstup do Evropské unie spolu např. s Polskem a Maďarskem, Slovensko se ocitlo v r. 2000 až ve druhé vlně.
Úsilí ČR projevené investicemi do nové legislativy, budování implementačních a dalších kapacit se tak projevilo např. v žádostech o přechodná období pro plnění požadavků EU. V době podpisu Stockholmské úmluvy z původně požadovaných sedmi přechodných období obdržela souhlas s dvěma. Ale např. Polsko z požadovaných 19 pak docílilo 11 (z nichž 2 souvisela s plněním UN ECE CLRTAP a jejích protokolů), Maďarsko z požadovaných 9 jen 4 a Slovensko z požadovaných 9 nakonec stejných 9. To samo vypovídá o stavu životního prostředí v ČR a připravenosti na vstup do EU. V „soutěži“ o nejlepšího kandidáta na vstup do EU Česká republika finišovala v peletonu s relativně menšími státy, jako byly Slovinsko a Estonsko.
Představuje pro vás SC “jednu z mnoha úmluv” nebo ji spíš vnímáte jako konkrétní užitečný technický nástroj, který v období od podpisu do r. 2015 ČR reálně pomohl? A proč?
Pro mnohé pozorovatele zvenčí se může zdát Stockholmská úmluva jako jedna mozaika v dnes relativně obsáhlém obrazu mnohostranných environmentálních smluv. Stockholmská úmluva je však vysoce specializovaný smluvní nástroj k omezování, snížení nebo vyloučení vypouštění, emisí a úniků persistentních organických látek, majících významný škodlivý vliv na lidské zdraví a životní prostředí. Globální Stockholmská úmluva, jakož i jí předcházející „evropský nástroj“, se ukázaly důležitými především pro průmyslově vyspělé státy a regiony Evropy, včetně ČR, tak i pro rychle rostoucí ekonomiky řady států Asie, Latinské Ameriky a Afriky. ČR jako stát se značně silným energetickým, hutním, strojírenským a chemickým sektorem a intenzivním zemědělským sektorem chápala Protokol a Úmluvu jako další stimuly a výzvy pro své ambiciózní plány likvidace starých ekologických škod, tak i pro prevenci a zavádění nových environmentálně šetrných technologií. Proto i ČR nabídla na 3. konferenci smluvních stran Stockholmské úmluvy v květnu 2006 hostit regionální centrum pro státy východní a střední Evropy pro budování kapacit a přenos technologií v Brně, aby mohla sdílet své zkušenosti a know-how s dalšími smluvními stranami Úmluvy.
Jak hodnotíte synergie mezi BRS úmluvami?
Synergie mezi BRS úmluvami hodnotím vysoce pozitivně. I když vyjednávání synergií byl náročný proces v rámci UNEP i v rámci samotných vrcholných orgánů úmluv vedou jednoznačně nejen k zefektivnění fungování mechanismů úmluv, ale především k jejich implementaci synergickým způsobem. Harmonizování vědeckého výzkumu, vyhodnocování rizik, hodnocení plnění závazků a také implementačních nástrojů a koordinovaný přístup k využívání mezinárodních a národních finančních nástrojů je inspirací pro úmluvy v jiných tematických oblastech (biologická rozmanitost, správa životního prostředí apod.). Rovněž tak dochází i k efektivnějšímu využívání odborné základny a personálního obsazení sekretariátů úmluv a ke snižování nákladů na jejich provoz. Díky této synergii je chemická a odpadová agenda spadající pod úmluvy více respektována nejen smluvními stranami, ale i celkově mezinárodním společenstvím, což se projevilo i v relativně silném postavení této agendy v rámci Cílů udržitelného rozvoje (SDGs).
Jak hodnotíte celkový posun v mezinárodní environmentální diplomacii mezi rokem 2005 a 2015 — tedy v období, které začalo před finanční krizí a skončilo těsně před Pařížskou dohodou? Byly chemické úmluvy tohoto typu na vzestupu, nebo spíše ve stínu klimatické agendy?
Bohužel je nutné uznat, že klimatická agenda si uzurpovala přední místo na „výsluní“ mezinárodní environmentální agendy, protože se v ní jednoznačně odrážela ekonomická hlediska a politické preference. Pro vrcholné politiky včetně ministrů životního prostředí to byl prostředek ke zviditelnění se jako bojovníci za záchranu klimatu Země a za prosazování národních a regionálních zájmů. Výhodou pro Rámcovou úmluvu OSN o změn klimatu (UNFCCC) byla možnost přímé komunikace s Valným shromážděním OSN a prosazení se tak v rezolucích VS OSN.
Pro mezinárodní chemickou a odpadovou agendu byla hlavní platformou vrcholná setkání orgánů úmluv a také vrcholná jednání řídících orgánů Programu OSN pro životní prostředí. Především tam existovala možnost pro větší zohlednění této agendy na VS OSN a v Rozvojových cílech tisíciletí (MDGs) a poté Cílů udržitelného rozvoje (SDGs). V rámci těchto procesů se podařilo systematicky více zviditelnit tuto agendu, a především získávat pro ni větší politickou a finanční podporu (GEF, ODA, fondy EU) a postupně realizovat proces synergií mezi úmluvami.
A k tomu ještě obecněji: jak se z vašeho pohledu vyvíjela mezinárodní environmentální agenda a diplomacie za posledních 25 let? Byly v tomto období někdy chemické úmluvy (MEAs) opravdu na vzestupu nebo jim byla věnována pozornost umenšená ostatními environmentálními problémy?
Minulých dvacet pět let mezinárodní environmentální diplomacie musíme brát jako odraz nejen globálních procesů, ale i vnitropolitického vývoje v jednotlivých státech, především pak těch hrajících v mezinárodních vztazích když ne rozhodující, tak alespoň důležitou úlohu. Tyto státy jsou také schopny vytvářet koalice k prosazování priorit i v mezinárodních vztazích včetně environmentálních. Je možné konstatovat, že v uplynulých 25 letech byla na předním místě klimatická agenda, následovaná biologickou rozmanitostí a poté chemickou a odpadovou agendou.
V posledních deseti letech však došlo k „únavě“ z klimatické agendy. K tomu vedly nejen vnitropolitické změny – nástup politických reprezentací kritických ke klimatické agendě, finanční rostoucí nároky rozvojových zemí a „vyčerpanost“ tradičních donorů, ale i fungování UNFCC, Kjótského protokolu a Pařížské dohody – každoroční drahá jednání vrcholných orgánů, většinou bezzubá rozhodnutí, nevymahatelnost plnění závazků a negace problematiky včetně odstupování smluvních stran (viz změny a dramatické výkyvy v postojích např. USA v uplynulých desetiletích v rámci střídání administrativ).
V tomto kontextu se podařilo chemickou a odpadovou agendu zviditelnit, protože je spojena s konkrétními výrobními procesy a výrobky, mezinárodním obchodem. Tento trend započal Johannesburským implementačním plánem v r. 2002, který stanovil do r. 2020 zajistit takový způsob výroby a používání chemických látek, který minimalizuje negativní dopady na lidské zdraví a životní prostředí. V r. 2006 přijalo 9. zvláštní zasedání Řídící rady UNEP Strategický přístup k mezinárodnímu nakládání s chemickými látkami (SAICM). Během českého předsednictví Evropské unie v únoru 2009 přijalo na 25. řádném zasedání Řídící rady UNEP rozhodnutí o institucionálním a věcném řešení synergie mezi BRS úmluvami. Tyto a další procesy a iniciativy v oblasti chemických látek úspěšně pokračovaly (ICCM, Global Framework for Chemicals v r. 2023, Intergovernmental Science-Policy Panel on Chemicals, Waste and Pollution v r. 2025). Dovolil bych si říci, že dnes je tato agenda srozumitelnější běžnému člověku mnohem více díky racionálnosti a každodennímu setkávání se s věcmi a problémy, spadajícími pod BRS úmluvy, než vyhrocené a někdy i hysterické, negující diskuse o změně klimatu a také stále neúspěšné snahy o zastavení úbytku biologické rozmanitosti.
Představuje pro vás koncept tzv. trojí planetární krize (viz UNEA 5.2) pro agendu chemických látek krok vpřed?
Ano, představuje možnost pro posílení implementace úkolů v oblasti chemických látek. Koncept trojí planetární krize však nebude možné úspěšně realizovat bez zajištění „environmentální demokracie“, tj. bez existence dobré správy věcí veřejných („good governance“), včetně dobré environmentální správy. V posledním desetiletí jsme svědky dramatického úpadku politické podpory ochrany životního prostředí, kdy dochází k negaci pozitivních trendů z období především 90. let 20. století, tj. především projevů „environmentální demokracie“ – posuzování vlivů na životní prostředí, strategické posuzování vlivů na životní prostředí, svobodný přístup k informacím o životním prostředí apod. Geopolitický vývoj v posledních pěti letech se všemi válečnými konflikty přivádí nové dramatické zhoršení životního prostředí v jednotlivých regionech a ve své podstatě i v globálním měřítku. Jsou zároveň ignorovány zákony ochraňující životní prostředí v případě válečných konfliktů a nové sofistikované zbraňové systémy vytvářejí nová dramatická rizika v oblasti používání chemických látek a vytváření nebezpečných odpadů.
Obecnější otázka k roli UNEP, který je institucionálním domovem celé řady environmentálních úmluv včetně Stockholmské. Jak byste z vlastní zkušenosti popsal jeho postavení v systému OSN — a proč zůstal po desetiletí programem, nikoli plnohodnotnou specializovanou agenturou jako WHO nebo ILO?
Postavení UNEP v rámci systému OSN se postupně posilovalo a dosahovalo kulminace především v letech 1992-2016. Členům UNEP i smluvním stranám MEAs, včetně BRS, poskytuje významnou institucionální podporu (sekretariáty), tak i programovou při implementaci strategických plánů a rozhodnutí smluvních stran úmluv. UNEP si vybudoval relativně spolehlivou základnu pro spolupráci s dalšími organizacemi, programy a komisemi OSN, jako jsou např. UNDP, UNIDO, UNESCO, WHO, ILO, CSD, i finančními mezinárodními nástroji (Světová banka, GEF, regionální rozvojové banky).
Přes snahy některých členských států, především Francie, podporované i Evropskou unií, se nepodařilo v letech 2003-2012 prosadit myšlenku transformace UNEP z programu na plnohodnotnou organizaci v rámci OSN. Zabránil tomu odpor stálých členů Rady bezpečnosti (USA, Rusko a Čína) a také některých větších rozvojových států. Obava byla nejenom, že by Světová organizace životní prostředí (WEO) nebo Organizace OSN pro životní prostředí (UNEO) měla sílu přijímat zavazující, a nejen doporučující rozhodnutí mající dopady i mimo životní prostředí, ale také to, že příspěvky do Environmentálního fondu UNEP by se přeměnily z dobrovolných na mandatorní – povinné. Ale proces diskuse o transformaci na organizaci alespoň napomohl zavedení univerzálního členství v řídících orgánech UNEP a vytvoření Shromáždění životního prostředí OSN (UNEA) v r. 2013 a uskutečnění jeho prvního zasedání v r. 2014.
Jen pro vysvětlení. WHO, vytvořená v r. 1946, se stala následkyní Zdravotnické organizace existující ve Společnosti národů a Mezinárodní organizace veřejného zdraví (OIHP) vzniklé již v r. 1907. ILO se stalo nástupnickou organizací Mezinárodní organizace práce existující v rámci Společnosti národů z r. 1919. Takže zde šlo o téměř automatickou existenci. UNEP vznikl až teprve v r. 1974 jako výsledek Světové konference o lidském životním prostředí ve Stockholmu v r. 1972.
V rámci RECETOX doktorské konference konané 27. a 28. května proběhla prezentace posterů doktorských studentů. Ty nejlepší postery získaly ocenění "Best Poster Award". Součástí konference byly také státní zkoušky, které všech dvanáct studentů úspěšně složilo.
V pondělí 1. června prezident České republiky Petr Pavel jmenoval nové profesory vysokých škol. S velkou radostí oznamujeme, že mezi nimi jsou i dvě zástupkyně centra RECETOX Masarykovy univerzity. Nejvyšší vědecko-pedagogický titul získala Klára Hilscherová a Petra Bořilová Linhartová.
