Cílem výzkumu stresu ve městech není jen porozumět jeho příčinám, ale i změnit, jak města plánujeme, říká výzkumník Tadeáš Dvořák

Jak bys popsal výzkum, kterému se již od magistra věnuješ?

Už při magistru mě zajímal vliv faktorů ve městě na člověka, v diplomové práci jsem se zabýval konceptem vizuálního smogu a jeho vlivem na pozornost a reakční dobu člověka, tedy jeho behaviorální odpověď. Teď se zabývám biologickými základy vlivů města na člověka a více se zaměřuji na jev, který můžeme označit jako urbánní stres. Jednoduše řečeno zkoumám, jak město a faktory prostředí kolem nás ovlivňují naše tělo, mozek nebo fyziologii, především mě však zajímá stresová reakce, kterou vyvolávají. Ta se dá demonstrovat třeba na pocitech přehlcení, které člověk může zažít, když prochází kolem hlavního nádraží v Brně.

To zní zajímavě, dá se ale stres vůbec objektivně měřit?

Ano, zážitek stresové situace se dá objektivně změřit metodami z fyziologie, může se totiž projevit na srdeční aktivitě, krevním tlaku nebo na aktivitě mozku. My tyto ukazatele stresu měříme kardiovaskulárními metodami, sledujeme srdeční variabilitu a využíváme metod zobrazování mozku a jeho aktivity. Kombinujeme měření v terénu v reálném prostředí s experimenty v kontrolovaných, laboratorních podmínkách. V laboratoři můžeme izolovat faktory, které na člověka působí a využít sofistikované přístroje jako třeba magnetickou rezonanci, pomocí které sledujeme aktivitu mozku na základě změn v okysličení krve. Terénní přístroje jsou menší a méně nákladné, může jít třeba i o chytré hodinky na měření tepu. Dalším příkladem je mobilní EEG čepice, která nám měří elektrickou aktivitu mozku.

K výsledkům se tedy dostáváte tak, že data z laboratoří porovnáváte s těmi z terénu?

Statické experimenty v laboratoři doplňují získané znalosti z terénních studií. V reálném prostředí je těžké odizolovat všechny různé faktory, která na člověka v daný moment působí, jako je třeba hluk nebo polutanty v ovzduší. U dat získaných ve statických, kontrolovaných scénářích při monitoru ve vyšetřovně je zase obtížnější výsledky přenést do prostředí reálného světa. Pro představu – primárně zkoumám roli zraku při percepci stresu ve městě. Můj postup je metodicky takový, že participanti jsou při průchodu trasy v terénní studii vystaveni všem vjemům – hluku, znečištění ovzduší i zrakovým podnětům. Tyto stresové vjemy zaznamenáváme pomocí senzorů – hlukoměrem, vzorkovačem pevných částic v ovzduší a záznamem z videokamery. V kontrolovaných podmínkách neurofyziologické vyšetřovny pak můžeme faktory izolovat – participanti jsou u monitoru vystaveni jen fotografiím nebo videozáznamu prostředí bez audiostopy, což umožňuje plně zkoumat vliv zrakových vjemů na fyziologickou reakci člověka.

Takový výzkum je asi dost náročný na koordinaci, znalosti i lidské zdroje?

Výzkum je to hodně mezioborový, nelze si vystačit pouze s jednou disciplínou, musí se potkat lidé z různých oborů, kteří dohromady skládají z dat mozaiku lidské odpovědi na prostředí. Proto spolupracujeme s kolegy z Geografického ústavu PřF MU, kteří nám pomáhají s geodaty, paní profesorka Vašků je lékařka, já mám zase znalosti z kognitivních věd, neurovědní data pak konzultujeme s kolegy neurovědci z CEITECu, takže se to hezky doplňuje. Analýza a interpretace dat je velká a nezanedbatelná část našeho výzkumu, nedílnou součástí je proto i spolupráce s datovými vědci z Ústavu matematiky a statistiky PřF MU.

Omezuje se výzkum geograficky pouze na prostředí Brna nebo jej provádíte i jinde?

Terénní studie se koná přímo tady v Brně, město je pro nás taková živá laboratoř, přičemž výsledky jsou relativně přenositelné, snažíme se je co nejvíce zevšeobecnit. Zkoumat terén konkrétně ve městě Brně má nespornou výhodu v tom, že se současně můžeme pokoušet zasazovat také o lokální změny. Paní profesorka je třeba garantkou indikátoru Zdraví lidé ve zdravém městě v rámci strategie Magistrátu města Brno #brno2050, díky čemuž můžeme komunikovat s municipalitou a podílet na strategickém rozvoji města. Naší misí je informovat vědeckými poznatky aktéry, jako jsou urbanisti nebo architekti, kteří mají na plánování města přímý vliv. Zatím jsme však stále ve fázi základního výzkumu, hodně času jsme věnovali nastavení metodologie, teď analyzujeme výsledky a jakmile budou publikované, můžeme začít víc informovat aktéry i veřejnost.

Co jsou hlavní faktory, které mohou stres ve městě vyvolat?

Jsou to primárně faktory patřící do jedné ze tří skupin – environmentální, funkční nebo sociálních faktory. Může být příliš mnoho lidí na malém prostoru, velký pohyb, sociálně- patologické jevy, automobilová doprava, a s tím související hluková zátěž i pevné částice v ovzduší. Primárně nás budou více stresovat místa, kolem kterých najdeme tyto faktory, a zároveň lokality, kde je málo zeleně, což je protektivní faktor vůči urbánnímu stresu. Jedná se o poměrně intuitivní faktory, které si laicky dokážeme vyvodit i tím, že každý z nás městem procházíme a tyto faktory vnímáme. Doposud ale chyběla data a metodika, jak takovou zkušenost empiricky zachytit. Dlouhodobý vliv faktorů popisují longitudální epidemiologické studie, ty nám ale nedokážou říct, co se děje konkrétně v daný moment a jaký okamžitý dopad na naši fyziologii taková expozice má.

Můžeš ještě o dopadech stresu ve městě na naše zdraví říct víc?

Z epidemiologických studiích víme, že pobyt ve městech a chronický stres jako takový, je spojován s rozvojem duševních chorob – především se schizofrenií a úzkostnými poruchami. Vedle toho je spojován s vyšším krevním tlakem i tepovou frekvencí – rizikovými faktory pro kardiovaskulární onemocnění typu ischemická choroba srdeční. Prostor, ve kterém žijeme, pak definuje další proměnné jako je vzdálenost k zeleni či sportovišti, což může ovlivňovat naši fyzickou aktivitu a přispívat tak až k nadváze a míře obezity v populaci. Faktorů i dopadů je tedy více a jsou vzájemně provázané. Zároveň se nemusí projevit vždy, důležitou roli hrají individuální rozdíly. Nezapomínejme také na všechny socio-ekonomické a kulturní přínosy nebo třeba benefit dostupnější zdravotní péče, které nám města přinesla, a kvůli kterým se do nich stěhujeme.

Je něco, co nám může pomoci zvýšit odolnost proti městskému stresu?

Předně je třeba říct, že stres není apriori špatný, díky stresu se můžeme adaptovat na prostředí a výzvy v něm – z evolučního hlediska je fundamentální pro lidské přežití. Problémem je chronický stres, které vede k přetížení systémových funkcí organismu a v dlouhodobém měřítku a může vytvořit patofyziologický základ pro rozvoj civilizačních onemocnění. Pro člověka je důležitá optimální míra stimulace, tedy taková, která ho dlouhodobě nepřetíží zásadním způsobem, ale zároveň mu dodá dostatek vjemů, které v daný moment potřebuje. Konec konců nás na městech ruch a šum do určité míry baví a vyhledáváme ho – když se ale cítíme přehlceni, je dobré si naordinovat senzorickou dietu – změnit prostředí, najít si ve městě klidnější kout bez hluku, ve stínu a se stromy. Některé studie ukazují, že i pouhých několik vteřin pozorování zeleně nám do určité míry dokáže snížit tepovou frekvenci, snížit aktivitu v amygdale nebo zlepšit pozornost a další kognitivní funkce. Všeobecnému zvýšení odolnosti proti stresu pak dopomáhá zdravý životní styl a pocity sounáležitosti – kvalitní spánek, pohyb, strava a vztahy.

Dá se s městským stresem něco dělat i na systémové úrovni?

Dělat se toho dá určitě hodně. V týmu například vyvíjíme webovou mapovou aplikaci, která by pro Brno dokázala vizualizovat kumulaci rizikových faktorů pro zdraví. Ta by municipalitám mohla usnadnit identifikaci lokalit, které by si zasloužily zavést různá opatření ke zmírnění negativních účinků prostředí na stres.

Zároveň vyvíjíme metodiku pro fyziologické měření vlivu městského prostředí na stres, která by se dala použít pro testování úprav městského prostoru a porovnání stavu před a po – jaký vliv bude mít třeba to, když se ulice uzavře pro auta. Data by se dala využít pro tzv. taktický urbanismus, který se nyní aplikuje například při úpravách brněnské Třídy Kapitána Jaroše. Mým snem je, že bychom vyvinuli software, do kterého by architekti či designéři nahráli grafické návrhy, a aplikace by jim dokázala číselně predikovat předpokládaný vliv designu na stres člověka. To by umožnilo testovat a měnit věci pilotně ještě před tím, než se z náčrtku tužkou stanou realitou. Na základě fyziologických dat bychom tak třeba dokázali navrhnul ideální grafický vzor, který snižuje stres a který by se dal aplikovat třeba na protihlukové bariéry na stěny čekárny v ambulanci.

Je konkrétně výzkum stresu ve městech pořád spíše okrajové téma?

Pokud vím, tak v Česku jsme jediná výzkumná skupina, která se tímto jevem zabývá, a i co se týče evropského měřítka jde pořád o hodně malou a specializovanou výzkumnou niku. V Británii, Nizozemsku, Americe nebo Německu ale trend pomalu narůstá spolu s rozvojem environmentálních neurověd, které se zabývají otázkou, jak prostředí ovlivňuje aktivitu mozku.

Co tě na tomto výzkumu baví nejvíc?

Jedná se o relativně malou a novou oblast výzkumu, první studie pochází z konce 80. let a až nyní se začíná rozrůstat. Tím pádem je pořád co zkoumat. A zároveň je strhující dělat výzkum v oblasti, která se tak dynamicky rozvíjí. Chtěl bych směřovat k tomu, že vědeckým bádáním přispěji k poznání toho, jak prostředí působí na člověka, a tyto poznatky pak využijí municipality, architekti a urbanisti – aby bylo prostředí kolem nás zdravější a „žitelnější“ (pozn. red. z angličtiny – more liveable). Celková vize je tedy pokračovat ve výzkumu v akademické sféře, ale zároveň se skrze konzultace zapojit i do aplikované sféry.