Jak tě napadlo jít studovat zrovna na RECETOX?
Na Masarykově univerzitě jsem nejdříve vystudovala bakalářský obor Speciální biologie, ale už během něj jsem se zaměřovala na ekotoxikologii, která mě zajímala nejvíce a která se částečně odehrávala tady na RECETOXu. Magistra jsem pak studovala vyloženě na RECETOXu, kde tou dobou vznikal nový obor Životní prostředí a zdraví. Diplomovou práci na téma Statická a dynamická 3D kultivace sféroidů lidských jaterních buněk jsem psala pod vedením Pavla Babici a v rámci výzkumné skupiny Buněčné toxikologie, kterou Pavel spolu s Ivou Sovadinovou vede. Tam nyní také zpracovávám svou disertační práci.
Název tvé disertační práce je Pokročilé in vitro systémy relevantní pro lidské zdraví využitelné v mužské reprodukční toxikologii a biomedicíně. Co toto téma pokrývá?
Zjednodušeně řečeno vyvíjím komplexní in vitro modely, tedy buněčné modely, které by se daly využívat na otestování vlivu chemických látek z našeho prostředí na reprodukční zdraví muže. Konkrétně můj model stojí na přeměně kmenových buněk na Leydigovy buňky, což jsou buňky produkující testosteron ve varlatech. Ještě jednodušeji řečeno vytvářím model, na kterém by se dal otestovat vliv chemických látek na produkci testosteronu u mužů.
Co tě motivovalo jít po ukončení magisterského studia na doktorát?
Původně jsem na doktorát vlastně ani nechtěla a zůstala jsem pracovat na RECETOXu jako technička laboratoře. To byla současně chvíle, kde jsem se dostala k projektu s reprodukčním zdravím, zaujalo mě to a dostala jsem nabídku pokračovat na PhD. Protože mi téma přišlo zajímavé a smysluplné, rozhodla jsem do toho jít. Problémy spojené s reprodukčním zdravím se týkají poměrně velké části populace. I já osobně jsem zažila, jak reprodukční problémy ovlivňují život mých blízkých a jsem proto ráda, že mám alespoň vzdáleně příležitost k jejich řešení přispět.
Zmínila jsi výzkumnou skupinu Buněčné a tkáňové toxikologie Pavla Babici a Ivy Sovadinové. Mohla bys ji trochu blíže představit?
Naše skupina zkoumá vliv chemických látek na úrovni buněk a tkání. Zaměřujeme se například na buněčné modely jater, které hrají klíčovou roli ve zpracování látek, se kterými přicházíme do kontaktu. Sledujeme, zda jsou chemické látky toxické pro játra a jak buňky jater tyto látky zpracovávají – některé mohou být zneškodněny, zatímco jiné mohou vytvořit toxické meziprodukty, které ještě zvyšují riziko poškození jater a třeba i rozvoje rakoviny. Dále se zaměřujeme na reprodukci, především na zmíněné testikulární buňky, tedy buňky varlat, protože hrají klíčovou roli při tvorbě spermií, hormonů a celkové reprodukční schopnosti. Testikulární buňky jsou citlivé na různé chemické látky, které mohou ovlivnit jejich funkci a tím i plodnost. Mimo to se zaměřujeme i na různé buněčné procesy, například na komunikaci mezi buňkami.
Skupina cílí především na vývoj in vitro modelů, které by byly do jisté míry schopny nahradit testování na zvířatech. Jak na testování nahlížíš ty osobně?
Otázka, jestli testovat na zvířatech, je poměrně složitá a každý na ni má trochu jiný názor. Já sama jsem si předtím, než jsem začala pracovat tady na RECETOXu, říkala, jestli je doopravdy potřeba testovat na zvířatech, jestli je potřeba jich využívat tolik, zamýšlela jsem se nad tím, jestli trpí nebo netrpí a nad úrovní jejich života. Na RECETOXu jsem se pak ale dozvěděla o 3R konceptu, který byl zavedený v roce 1959. Tento koncept říká, že při využívání zvířat v experimentech je třeba se řídit třemi principy: maximálně redukovat jejich počet, nahrazovat testy na zvířatech alternativními metodami a zlepšovat jejich podmínky, aby trpěli co nejméně. Moje práce spočívá právě ve vývoji takové alternativní metody – buněčného modelu, který by přispíval k principu nahrazení. Je však důležité si uvědomit, že jedna alternativní metoda určitě nenahradí celý experiment se zvířetem. Spíše by se jednalo o celý soubor různých alternativ.
Je tedy etický aspekt hlavním důvodem, proč tvůj obor hledá k využívání zvířat alternativy?
Určitě je to jeden z faktorů, ale testování na zvířatech přináší i další výzvy. Je to finančně i časově náročné, a navíc, jak se v toxikologii někdy říká, člověk zkrátka není sedmdesáti kilová myš. Vzhledem k odlišným biologickým procesům mezi těmito druhy mohou existovat zásadní rozdíly v tom, jak chemikálie působí na lidi a jak na myši. Mít k dispozici relevantní modely, které využívají lidské buňky a ukazují, jak chemikálie ovlivňují lidské procesy, by proto bylo určitě smysluplné.
Vraťme se ještě k otázce reprodukčního zdraví. Co stojí za problémy s plodností a jak aktuální je to téma?
Od sedmdesátých let došlo k výraznému poklesů koncentrace spermií v ejakulátu, přičemž některé studie uvádějí pokles až o polovinu. Tento trend dokonce vedl k úpravě kritérií pro diagnózu plodnosti muže. Dalším alarmujícím faktem je rychlost, s jakou koncentrace spermií klesá. Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO se jeden z šesti párů potýká s neplodností, to je přibližně sedmnáct procent populace. Příčin problémů s plodností je několik a nelze je přičítat pouze jednomu faktoru. Bavíme se o kombinaci genetických predispozic, epigenetických změn, vlivu životního prostředí, ale také životního stylu a socioekonomických faktorů. Například obezita, kouření, stres, sedavá práce nebo nedostatek pohybu mohou výrazně ovlivnit plodnost. Žijeme v prostředí, kde jsme neustále obklopeni různými chemickými látkami, jako jsou pesticidy v zemědělských produktech, zpomalovače hoření v nábytku nebo stabilizátory v kosmetických přípravcích. A právě roli chemických látek se věnuji já.
Jaká je podle tebe v současnosti největší výzva tvého vědeckého oboru?
Je to určitě množství chemikálií, které aktuálně vyrábíme. Jenom v Evropské unii se v množství větším než jedna tuna produkuje ročně dvanáct tisíc druhů chemikálií, z toho pouze deset procent prošlo regulací. To znamená, že pouze u deseti procent víme, jaký mají vliv na zdraví. Celkově existuje asi 350 milionů chemikálií, a to jsou pouze jednotlivé látky, ne jejich směsi. Otestovat toto obrovské množství látek na tradičně používaných testech na zvířatech je nerealistické. Prioritizace prostřednictvím in vitro metod by mohla pomoci vyřadit alespoň ty látky, které pravděpodobně nebudou mít žádný vliv a zaměřit se naopak na ty, u kterých je riziko vyšší.
Vyhýbáš se ty osobně jako expertka na dané téma ve svém životě nějakým konkrétním chemikáliím?
Upřímně řečeno moc ne. Existuje tolik chemikálií, které mohou mít vliv na naše zdraví, že je těžké vybrat nějakou konkrétní. Třeba plasty, ze kterých pijeme, obsahují látky, o kterých víme, že mohou, hlavně u žen, narušovat hormonální systém. Přesto se pořád běžně používají. Myslím, že místo toho, aby se každý jednotlivec snažil vyhýbat jednotlivým látkám, by se mělo více dbát na jejich regulaci a nahrazení.
Kde se vidíš v budoucnu? Máš nějaký výhled, kam by ses profesně chtěla vydat dál?
Zatím upřímně nevím, teď jsem ráda za to, co mám. V současnosti jsem teprve ve druhém ročníku, takže pořád studuji, chodím na přednášky a zkoušky, ale taky mám na starosti svoje studentky v laboratoři a samozřejmě pracuji na disertaci. Jedno ze specifik mého oboru je navíc to, že pracujeme s buňkami, což jsou pořád živé organismy, které mají své nálady a výkyvy, takže je to občas hodně náročné. Ale to ostatně každé PhD studium.
Co tě na vědě baví nejvíc?
Na vědě mě nejvíc baví to, že je to pořád něco nového, pořád se něco učím a pořád se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mě nějak inspirují.
A co tě na ní baví nejméně?
Když na něčem měsíc a půl pracuji a pak zjistím, že to nevyšlo a musím začít od znova. Ale to k práci v mém oboru prostě patří (smích).
Eliška Řehůřková získala pro svůj projekt Inovativní in vitro modely Leydigových buněk na bázi kmenových buněk pro reprodukční toxikologii a biomedicínské aplikace financování od Mezinárodní nadace pro etický výzkum (IFER) na období 2024-2025. Její výzkum je v souladu s posláním IFER podporovat inovativní metody, které nahrazují a snižují používání zvířat ve výzkumu a testování. Pro více informací o jejím projektu můžete navštívit webovou stránku IFER nebo se podívat na toto video.